Lenka Poláčková na vrchole sveta. „Everest ani zďaleka nie sú len rady ľudí!“

Spřátelili jste se při svém výstupu s někým, nebo v kempech panuje spíš rivalita a každý si hledí svého? Ty jsi Honzo oslavil své čtyřicáté narozeniny v základním táboře. Na videu to vypadalo, že s vámi oslavovali spíš jen Nepálci?

Lenka: Každý si tam žije vo svojej bubline. Medzi agentúrami rivalita určite vládne, ale medzi klientmi nie. Len si jednoducho každí hľadí svojho. A po dlhodobom pobyte v takejto extrémnej výške ani nemáte veľmi energiu chodiť po basecampe a nadväzovať kamarátstva. Je to úplne rovnaké ako v bežnom živote. Keď niekoho stretnete a ľudsky si sadnete, prehodíte zopár slov, vypočujete si jeho príbeh, ale tým sa to končí. Nie je to atmosféra horskej chaty, skôr veľmi ťažkej práce, do ktorej každé ráno s ubúdajúcimi silami vstávate. A keďže ste izolovaní od zvyšku sveta, vašou rodinou sa stávajú Nepálci z vašej agentúry. Keď ste smutní, snažia sa vás utešiť, keď oslavujete, oslavujú s vami. Samozrejme, neviem či sú takí všetci, ale naši chalani boli nezabudnuteľní.

Honza: No on tam v té době s námi nikdo jiný ani nebyl. Ale je pravda, že jsem si tu oslavu musel vynahradit až doma.

Co s člověkem dělá alkohol takhle vysoko? 😊

Lenka: Ja neviem, nepila som tam, to je Honzova téma.

Honza: No já jsem si ho povolil až po výstupu. První večer jsem všechny opil, druhý večer jsem je opil taky a pak už se mnou nikdo pít nechtěl. Ale vlastně je pravda, že jedno narozeninové pivko jsem si dopřál.

Každý rok šerpové snesou z vrcholu několik tun odpadků, a také bohužel i řadu lidských těl. Leni, ty jsi byla poblíž, když se letos stalo neštěstí a s několika nezajištěnými horolezci se utrhla sněhová návěj. To musí s člověkem zamávat. Jak jsi našla motivaci a sílu jít dál?

Lenka: Stála som na Cornice Traverse keď sa 50 metrov nado mnou utrhla prevej pod piatimi ľuďmi. Traja boli zafixovaní a tých pomáhali vytiahnuť naspäť a dvaja – britský horolezec so svojim Sherpom, nie, a tak sa s prevejou prepadli východnou stenou. Čo je vlastne šialené, že v najexponovanejšom mieste Everestu sa ani jeden z dvojice neistil. Pointa však je, že ja som o tejto situácii v ten moment nevedela, takže som žiadny vnútorný boj zvádzať nemusela. Trochu si myslím, že Sona o tejto situácii vedel a nepovedal mi to, aby ma nerozhodil. Dozvedela som sa o tom až po návrate do C4. A to, že som bola doslova pár metrov od toho nešťastia, sme zistili, až mesiac po výstupe, keď Honza preberal fotky a zistil, že má tento konkrétny moment vyfotený.

Jaký to je pocit, vědět, že když se něco pokazí, není cesty zpět a žádný záchranný vrtulník nepřiletí? Že je to jenom a jenom na vás a nikdo vám nepomůže?

Lenka: Túto otázku som si kládla už týždne pred výstupom. Ako sa dá ísť tak vysoko s týmto vedomím? Nebude ma strach priveľmi obmedzovať? Realita bola taká, že som sa hore cítila veľmi bezpečne. Pomáhalo mi vedomie, že sme mali dopodrobna prebrané všetky riziká, naše prípadné reakcie na ne i núdzové plány, keby nastali problémy. Počkali sme si na dokonalé podmienky a sebavedomie dodával i samotný Prakash, ktorý už v horách zachránil niekoľko ľudí. Je veľmi rýchly a vďaka tomu si môže dovoliť v prípade pomoci pritlačiť. A i keď je tam hore hrá naozaj každý len sám za seba, z väčšiny Nepálcov bola cítiť obrovská súdržnosť. Nedá sa to opísať, ale kdesi v tom riedkom vzduchu som to cítila.

Honza: I kdekoliv jinde se ti může stát, že jsou podmínky neletové a jsi v tom sám. O tom jsou hory, dopředu si musíš projít rizika a snažit se je minimalizovat. Jsem velmi rád, že nám aklimatizace vyšla tak dobře. Rozhodně mně osobně dodala na sebevědomí.

Připouštěli jste si, že byste se taky nemuseli vrátit, když jste expedici plánovali, nebo tyhle myšlenky musí člověk prostě vytěsnit?

Lenka: Vôbec som nad tým nepremýšľala.

Honza: Nepřipouštěli. Od začátku jsme byli připraveni to kdykoliv otočit a bezpečně se vrátit. Výstup na vrchol byl od prvního momentu jen chtěný bonus.

Lenko, ty jsi strávila v tzv. zóně smrti, která začíná kolem osmi tisíc m n. m., asi sedm hodin, a to bez přídavného kyslíku. Přišel moment, kdy jsi to chtěla vzdát a otočit to? Nebo pro bombu s kyslíkem sáhnout?

Lenka: Ja som strávila sedem hodín nad 8500 m n. m. Nebolo to vôbec ľahké, ale tiež tam nebol moment, kedy by som mala pocit, že som za hranou. Bola som na nej. Nohami, i sama v sebe, ale nie za ňou.

Musím říct, že bych od tebe nic menšího než zvolit si tu těžkou cestu, tedy jít bez přístroje, ani nečekala. Nelitovala jsi v těžkých chvílích svého rozhodnutí?

Lenka: Ja som to komunikovala vlastne stále: „Vždy si zvoľ tú ťažšiu cestu, na tú ľahšiu môžeš kedykoľvek odbočiť.“ A to mi dodávalo istú dávku sebavedomia. Možno som o tom veľa nehovorila, ale ja som až do zostupu do base campu naozaj netušila, že predo mnou vyšlo na Everest len 9 žien bez kyslíka. Vedela som, že celkovo sa to podarí cca 1,5% ľuďom, ale toto číslo ma šokovalo. Priznávam, že keby som ho vedela, nešla by som do toho. Nevedomosť sa v horách nevypláca, ale túto som asi potrebovala. Bol to naozaj ten najťažší výkon, aký som kedy zvládla, a byť by som to rada k niečomu prirovnala, je to nemožné. Len som vďačná, že som kdesi hlboko v sebe vyhrabala tú drzosť, pokúsiť sa o tento výstup bez kyslíka.

Jak jsi výstup prožíval ty, Honzo? Šel jsi hned za Lenkou? Vystoupili jste tedy na vrchol společně? O výstupu bez kyslíku jsi neuvažoval?

Honza: Samozřejmě, že uvažoval. Chtěl jsem to zkusit, byl jsem překvapený, že i v C3 se mi v rámci rotací spalo i bez kyslíku skvěle. Ale byl jsem z týmu nejpomalejší a zkrátka s tím, jak celá expedice pokračovala, mi Prakash nakonec doporučil jít s kyslíkem. A jeho názor jsem respektoval. Že jsem to dokázal udýchat bez kyslíku do C4, přespání v něm i se dnem navíc (kvůli špatnému počasí) a poté i cestu dolů, mi samozřejmě radost udělalo.

Na samotný vrchol Everestu se stoupá na fixních lanech. Není tam tedy moc prostor pro obcházení ostatních. Jak se potom leze dolů? Je natažené druhé lano pro ty, co jdou zpět?

Honza: Je to tak, od jižního vrcholu jsou nahoru nataženy dva fixy s tím, že každá barva měla svůj směr. Jenže je to Nepál, Everest a do teď nechápu, že se všichni cvakali z obou směrů do jednoho. A ano, znamenalo to, že na Cornice Traverse z toho byl strašný zmatek a rozhodně jsi poznala, kdo se v horách pohybuje a kdo ne.

Byl pro vás sestup stejně náročný jako výstup?

Lenka: Zostup do C4 vnímam ako najťažšiu časť výstupu. Došla mi voda, slnko pálilo a nad 8000 m bez kyslíka som bola už pridlho.

Honza: Byl strašně dlouhý a únava už pak byla znát. Ale tak jak to bylo směrem nahoru, tak stejně i dolů. Lenka byla neskutečně silná a v podstatě jsem vždy za ní jen vlál.

Everest je nechvalně známý i tím, že tam každý „jede“ sám na sebe. Jen málokdo je ochotný ohrozit svou expedici na vrchol, za kterou zaplatil nemalé peníze, kvůli pomoci druhému, i když mu jde třeba o život. Setkali jste se s takovou situací/jednáním? Dokážete říct, jak byste se v takové situaci zachovali vy?

Lenka: Človek si tu dole môže niečo myslieť, ale som si viac ako istá, že nad 8500 m n. m. sa každý zachová úplne inak. A i keď verím, že mám silné morálne hodnoty, vôbec nedokážem odhadnúť, či by boli, alebo neboli silnejšie než prostý a živočíšny pud sebazáchovy. Lebo túžba prežiť je tým najsilnejším, čo tam hore môžeme cítiť.

Honza: Naštěstí ne, ale chci věřit tomu, že bych se zachoval správně.

Jižní trasa vede na vrchol přes obávané ledopády Khumbu. Jaké to je přecházet mezi nebezpečnými séraky a překračovat ledovcové trhliny, hluboké i stovky metrů, po vratkých žebříčcích, kterým se na první pohled nedá moc věřit? Tuhle část trasy jste museli absolvovat při rotacích hned několikrát, je to tak? Proběhly vaše přechody hladce?

Lenka: Khumbu sa hore vždy prechádzal v noci. Dole nad ránom. A bol to vizuálne úžasný zážitok. Celkovo sme ho prešli šesť krát. Bolo zaujímavé sledovať, ako sa ľadovec zo dňa na deň mení. Tá istá cesta nikdy nebola dva krát rovnaká.

Honza: Ten respekt k němu byl ohromný, a nakonec poslední sestup opravdu i největší. Bylo tak trochu i symbolické, že se až právě při tomto loučení s ním zahřmělo a 100 metrů vedle nás se prohnala lavina.

Samozřejmě otázka na výbavu. Jak se vám vybavení od Salewy a Dynafitu na nejvyšší hoře světa osvědčilo a co jste si třeba museli dokoupit od jiných značek? A teď zcela upřímně, nehledě na to, že jsme na webu Dynafitu a Salewy!

Lenka: Do C2 som nosila výhradne kombináciu Salewy a Dynafit. A veľmi dobre poslúžila. 6500 m n. m. bola taká hrana teplotného komfortu, kedy ešte nebola potrebná kombinéza. I keď na jeseň na Ama Dablam som si so Salewou vystačila až na vrchol. Pri ceste do C2 som si v najchladnejších momentoch, teda nad ránom, obliekala bundu ORTLES Heavy Powertex. Nosila som ju i v base campe, kde boli teploty okolo mínus 20. Je to moja najobľúbenejšia budna, lebo je naozaj extrémne teplá. 

Ale ak by som mala povedať, ktoré kúsky Salewa a Dynafit mi poslúžili až na vrchol sveta, tak to bola prilba Salewa PIUMA 3.0 (zaujímavosťou je, že Nepálci na vrchol prilbu nenosia a väčšina z nich vám povie, že ani vy „nemusíte“), pod kombinézou som mala ľahučký sedák Salewa Ortles a na ňom zopár Salewa karabín na istenie sa. Skvelé boli merino ponožky od Salewy ako spodná vrstva pod hrubú ponožku. Ako spodnú vrstvu som mala tričko Dynafit Speed Dryarn, ktorého materiál mi veľmi vyhovuje, a na ňom mikinu s kapucou Tigard Merino.

A čo je je taká malá zaujímavosť, keďže som z behu zvyknutá nosiť si všetko na tele a v mrazoch je to i výrazne praktickejšie, mala som pod oboma vrstvami kombinézy asi o číslo väčšiu bežeckú vestu Dynafit Sky 4. Išlo o to, aby nemala nevyužitý priestor na chrbte, ale zároveň som si do nej mohla dať flasky s vodou. Kombinéza síce mala veľa praktických vreciek, ale tie som využila na snacky, telefón a podobne. Priamo na tele som tak mala dostatok vody, ktorá vďaka tomu nezmrzla, nejaké gély a mohla som sa občerstvovať podobne, ako som zvyknutá pri behu. Mimochodom, toto je vychytávka od horolezca Davida Goetlera a určite ju odporúčam pri mrazivých výstupoch či expedíciách vyskúšať.

Honza: Museli jsme řešit jinde boty – La Sportiva Olympus Cube (ty s pinem, kdybychom si na ně chtěli v budoucnu někde připnout lyže). Do C2 jsem oblékal víceméně Salewu, prověřil jsem si celou Ortles řadu a nezklamala. Spacáky jsme taky měli od Salewy – péřové DIADEM Extreme RDS do basecampu a do C2 a výše jsme si vzali menší a lehčí Puez RDS Down a v nich jsme spali v kombinézách. Ta kombinéza celkově byl game changer, který nám všichni záviděli. Nechali jsme si je šít na míru v Anglii u PHD. Dvouvrstvá, extrémně lehká a díky bílé spodní vrstvě se člověk při sestupu nevařil. Já nakonec vystoupil na vrchol jen v ní.

Honzo, koukala jsem na tvé záběry z Everestu, ty jsi měl nahoře dron! Jak se s takovým dronem ve skoro devíti tisících létá? Nízký tlak vzduchu, vítr, mráz – před pár lety nikoho nenapadlo s dronem létat ani v šesti tisících. Je na to potřeba nějaký speciálně upravený model?

Honza: Chyba lávky. Já svého drona nechal doma, protože cena za permit byla úplně nesmyslná (5000 USD + cca 1/3 ceny dronu za proclení a DPH). Prakash však později zjistil, že pro něj jako Nepálce by cena byla jen 1000 USD, a tak si ho s příslibem, že mu pomůžu s učením pilotáže, koupil pro své účely sám. Mimochodem je neuvěřitelné, jaký skok ve výkonech s nimi za pár let udělali a ano, je to budoucnost i pro himalájskou logistiku. Takže jsme měsíc trénovali, průběžně jsem si ho půjčoval a tvořil, ale na výstup ho měl Prakash. A ať už to bylo štěstí začátečníka či ne, má neskutečné záběry za úsvitu pod jižním vrcholem, a pak jeho přelet nad celým vrcholovým hřebenem je unikátní. Já si ho od něj půjčil až na samém vrcholu, když jsem je všechny doběhl.

Určitě jste vážili každý gram. Kolik ti fototechnika přidala na váze batohu? Jak těžké batohy jste při výstupu měli?

Honza: Nahoru jsem bral s sebou z fototechniky jen jedno tělo a objektiv, tedy celkem asi 2 kila, ale celý batoh pod deset kilo nebyl.

Poslední dotaz. Je nějaká otázka/téma, která někoho, kdo na Everestu nikdy nebyl ani nenapadne, ale pro vás to byl třeba zásadní prožitek? Prostě něco, co zažije jenom ten, kdo se o výstup pokusí?

Lenka: Ten zážitok Everestu bez kyslíka bol doslova surreálny. Nikdy som nezažila nič, čo by mu bolo aspoň vzdialene podobné. Takže, i keď si veľa ľudí myslí, že vie, aké to asi bolo, dostatočne autenticky to asi budem vedieť zazdieľať zrejme len s hŕstkou ľudí, ktorí to prežili tiež. Zažila som tak doslova pocit, keď sa dívate na svoje telo zvonka. Úplné odpojenie od svojich zmyslov, ktoré v ten moment, ani neviete veľmi dobre pomenovať. Vlastne, ani týždne po tom. Nie vrchol, ale tých posledných 100 výškových metrov, bol jeden z najsilnejších zážitkov v mojom živote.

Honza: Zkuste si nad 8000 m n. m. zazpívat! 😁