Pět měsíců na čínských polívkách. Zuzka Polanecká vypráví o dálkových trecích

Kdo by o tom někdy nesnil. Utéct na pár měsíců od stresu svého všedního života. Vydat se jako herečka Reese Witherspoon ve filmu Wild o samotě do divočiny. Spát každý den pod hvězdami, neřešit nic kromě toho, co poslat do žaludku, kde složit hlavu a kudy jít dál. Každý den strávit jednoduše, venku v nádherné přírodě. Zní to jako pohádka.

Zuzana Polanecká už má takových zážitků řadu a realitu dálkových treků vyhledává opakovaně. Co to ty dálkové treky vlastně jsou? Jsou to trasy obvykle dlouhé i několik tisíc kilometrů, které vedou po většinu času divokou přírodou. Někdy jsou značené a poměrné známé jako například Pacifická hřebenovka, kterou chodí ročně skoro osm tisíc hikerů, někdy jsou to trasy většině světa skryté. Trek člověk absolvuje s veškerým vybavením na zádech, obvykle spí venku a to nejdůležitější – cesta – je pro něho cílem!

Dálkové pochody jistě nejsou pro každého, ale rozhodně jsou to pravé právě pro Zuzku, která se letos v červnu chystá na svůj již čtvrtý dálkový trek, tentokrát opět do Severní Ameriky. Kdo Zuzka je, co při svých cestách zažívá, kde bere motivaci a jak moc to vlastně bolí? To nám prozradila ve velmi milém rozhovoru, který se protáhl na tři hodiny. Tak moc si mě Zuzka svým vyprávěním získala.

Zuzko, řekni nám něco o sobě. Bydlíš v Benešově u Semil, kde máš svoji soukromou fyzioterapeutickou ordinaci, předloni jsi přešla 770 km dlouhou Cestu hrdinů SNP (slovenského národního povstání), vloni PCT (Pacific Crest Trail), za pár týdnů se chystáš na AT (Appalachian Trail). Byly dlouhé treky vždycky tvým koníčkem? Jak jsi se k nim dostala?

Postupně! Dělala jsem spousty outdoorových sportů, vlastně snad všechno kromě skydivingu. Můj první dlouhý trek byla Via Czechia – Stezka Českem. O SNP jsem se dozvěděla díky Lence Vacvalové. Kamarádka mi dala její knížku Najdu odvahu a když jsem se pak rozhodovala, kam dál, měla jsem jasno. Na konci SNP jsem se zase rozhodla, že půjdu Pacifickou.

Dálkové treky jsem začala chodit i kvůli mojí práci, protože jako fyzioterapeutka jsem denně v kontaktu s lidmi, neustále mluvím, komunikuji, až jsem si tím vypěstovala potřebu být hodně sama. Začala jsem tedy sama chodit. Nejdřív na den, dva, pak na týden, čtrnáct dní, až jsem se jednoho dne rozhodla, že chci víc. A zrovna se nabízelo obejít republiku, kterou jsem prvních čtyřicet dní obcházela sama.

Jaké to je, být čtyřicet dní sama?

Nechci si fandit, ale jsem asi silný člověk a nevadí mi být dlouho sama se sebou. Nepotřebuji nutně společnost. Hodně lidí Stezku Českem vzdalo už třeba po osmi dnech, protože je to přestalo bavit. To, že při placení v hospodě pozdravíš servírku, ti prostě nestačí, ale s tím já problém nemám.

Posloucháš při cestách hudbu, nebo chodíš v tichu?

Jak kdy. To už cítíš od rána, že je na nic den. Jsi unavená, něco tě bolí… Když to na mě přijde, tak si pustím audioknihu nebo něco svižného, aby mě to popohnalo.

Jak dokážeš skloubit svojí práci fyzioterapeutky se svými cestami?

Já si na rok dopředu vyškrtám dovolenou.

Počkej, ale PCT jdeš i půl roku, to si vyškrtáš půl roku? Co tví pacienti, kteří mají akutní nebo dlouhodobé problémy?

Měla jsem velké štěstí, že mě zrovna oslovila ke spolupráci holčina po mateřské dovolené, která se nechtěla vracet do státní ordinace. Nabídla jsem jí, že až vyrazím, může mít ordinaci místo mě, a že až se vrátím, tak se budeme střídat. A ono to vyšlo!

LEGENDÁRNÍ PACIFICKÁ HŘEBENOVKA

PCT je i můj sen. Přešla už ji u nás spousta lidí, kteří o ní napsali i knihy – jako třeba Jakubův cestovní deník od Jakuba Čecha nebo knihy od Lucie Kutrové aka Holky s bucket listem či od Moniky Benešové. Obě holky přitom spaly poprvé venku až na PCT. Člověk z toho skoro může mít pocit, že to zas tak těžké nebude. Jaká je realita?

Co se toho spaní venku týče, na pacifické hřebenovce nejsi nikdy sama. Je tam tak silná komunita lidí, že tam nikdy sama nezůstaneš, lidé se o sebe hodně starají. Je tam úžasná atmosféra.

A není to tedy někdy naopak až moc?

Ne, není! Sice když jsem se rozhodla, že pojedu, tak to občas někdo komentoval slovy, že to tam je  přelidněné, ale nakonec to tak vůbec nebylo. Rozprostře se to! I na té nejrušnější části, kde jsem potkala nejvíc lidí, nebylo tak rušno, jako když jdeš u nás z Žalýho na Mísečky. Pokud někdo chce jít úplně sám, tak dobře – ať jede radši na Kavkaz, kde nikoho týden nepotkáš, ale že by to bylo na PCT přeplněné, tak to ne. Např. ve Washingtonu bylo až úplně pusto!

A ty jsi šla celou dobu sama?

Ne. Plánovala jsem, že půjdu sama, ale asi sedmý den mě chytla bouřka, kdy mi nasněžilo i do stanu, vůbec jsem nespala a říkala jsem si, že se necítím úplně komfortně. Když jsem pak poprvé stopovala do města, zastavil mi zvláštní kluk. Týpek, co byl bos, nahoře bez a jel si prý do indiánské rezervace pro trávu. Byl sice moc hodný, ale v autě měl ukrutný bordel, jointy, takový ty skleněnky na kouření… No říkala jsem si, ten mě tu někde vyhodí v pytli u cesty! To byla poslední „kapka“, kdy jsem si řekla, že už nechci jít, a hlavně stopovat sama.

Věděla jsem o pár Češích, co šli kousek ode mě, a tak jsem zavolala jedné holce, jestli by na mě nepočkala a jestli bychom nešly pár dní spolu. Ona na tom byla naprosto stejně, a tak jsme šly. Obě jsme takové nepřizpůsobivé sólistky, ale sedly jsme si a zůstaly jsme nakonec spolu přes tři měsíce. Ani jednou jsme se nepohádaly, žádná ponorka.

Zázrak!

Jak se říká: Trail provides. Co potřebuješ, to dostaneš, a je to tak!

Každý na trailu dostane své nové jméno – „trail name“. Jaké bylo to tvoje?

Budeš se smát, ale já jsem byla Snow Leopard! Protože jsem byla oblečená celá v Dynafitu.

Jak jsi se cítila, když jsi se postavila k ikonickému počátečnímu kamenu PCT v Mexiku?

Nejšťastnější den mého života. Chtěla jsem políbit zem, ale bylo mi to trapné před tolika lidmi. 😊 Přirovnávám to k tomu, že třeba některé ženy sní o svatbě nebo o narození dítěte. Já jsem se cítila, jako že tohle je moje „svatba“ a že ji mám pět měsíců v kuse. Splněný sen, který jsem žila pět měsíců a byla celou dobu šťastná. Pak úplně pochopíš, proč se lidi propadají do posttrailové deprese, když to skončí a oni se zas musí vrátit ke svým normálním životům.

Což mě přivádí na filozofickou otázku, jestli dlouhé treky nejsou tak trochu útěk z reality? A jestli by se člověk neměl snažit zařídit si to tak, aby byl šťastný i doma?

Samozřejmě to velký útěk z reality je. Asi záleží, jestli žijeme ten život, pro který jsme stvoření. Já jsem třeba na Stezce Českem zjistila, že miluju spaní venku. Že nejkrásnější ráno je, když se probudím venku a zpívají ptáci a já otevřu oči, rozepnu stan a kolem mě je nádherná příroda. Miluju usínání pod hvězdami. Až jsem si říkala, jestli to není nějaká úchylka… Myslím si, že být každý den venku nám ohromně chybí.

A co nepříjemnosti, které rána venku obnáší? Jak se ti vylézá z vyhřátého spacáku do zimy?

Toho jsem se hodně bála. Nejvíc jsem se bála zimy obecně. A nakonec to bylo v pohodě. Když jsme přiletěly do Washingtonu, tak nám začalo sněžit a oblíkaly jsme se ráno do mokrého oblečení, do mokrých bot, balily jsme zmrzlý stan… Ale ty už vlastně od rána makáš, jak to všechno balíš a potom hned jdeš, takže se zahřeješ. Nepříjemné bylo zastavit si na jídlo přes den. Než se mi ohřála čínská polívka, už jsem byla zmrzlá. Takže si míň zastavuješ, míň jíš a o to víc hubneš.

Kolik jsi zhubla?

Dvacet kilo. Ale měla jsem výhodu, že jsem měla nadváhu, než jsem jela, takže jsem byla OK, ale někteří hubení kluci si musí dělat výkrmné tábory – zastaví si a celý den dva prostě jenom jí.

Jak vypadal tvůj jídelníček na trailu?

Neměla jsem tolik peněz, abych si kupovala drahé travel lunche, takže to byly čínské polívky. Travel lunch stál 15 dolarů, čínská polívka jen dolar. Zelenina nebo něco takového, to je strašná váha. Občas jsem si udělala radost jablkem, baby karotkami nebo jsem si oblíbila jarní cibulku. Ve Washingtonu jsem pak sbírala praváky. Když dojdeš do města, koupíš si kilo mandarinek, broskví a doháníš hrozný deficit ovoce. A pak jdeš na burgr. Protože hladovíš. Jako fakt!

Takže hikers hunger, fenomén, kdy tě zachvátí neutišitelný hlad, je reálný pojem?

Já jsem ho naštěstí měla jenom dvakrát, a to vždycky ve městě. Některé to ale chytlo na trailu, snědli si všechny zásoby a museli zpátky do města.

Předpokládám, že jako zkušená hikerka jsi to ze začátku moc „nenapálila“? Takže kolik jsi zhruba chodila kilometrů? Trénovala jsi před začátkem cesty?

Během roku chodím pravidelně, ale jinak se to „natrénuje“ až na treku. Měla jsem v plánu ujít 30 km denně, ale občas to nešlo. Např. když jsi v oblasti, kde nebyla voda (hlavně v první etapě cesty přes poušť), tak musíš chodit od „vodní kešky k vodní kešce“. Pro představu, nosila jsem šest litrů vody na den, což někoho může překvapit. Ale musíš počítat i s vařením, navíc poušť je překvapivě kopcovitá, takže se pořádně zapotíš.

Dokážeš říct, kolik jsi denně nastoupala výškových metrů?

Asi tisíc denně a víc. Roviny na PCT moc nejsou, možná pár v Oregonu. Ale třeba na poušti to byly za prvních 40 dní snad jen dvě rovinky.

Tak to mě překvapilo, tu poušť jsem si představovala jako placku!

Já taky. Ale ne, je to nahoru a dolů. Naštěstí letos alespoň nebyla tak rozpálená, jako byla roky před námi. Zase ale bylo hrozně moc sněhu v Sieře a v Oregonu, takže jsme je musely přeskočit. Byl tam stoletý sníh, deset metrů. Šlo to přejít jen na skialpech nebo na sněžnicích, ale trouflo si to asi jen 10 % lidí.

PCT začínáš obvykle na jihu, v Mexiku, a jdeš na sever na kanadské hranice. My jsme tedy překonaly poušť až k začátku Sierry Nevady, tam jsme sedly na letadlo a doletěly jsme na úplný konec trailu na kanadské hranice, protože ve Washingtonu byl naopak podprůměr sněhu. Šly jsme pak v protisměru, jako tzv. SOBO, Southbound hikers (opačně je to NOBO, Northbound hikers).

Je zajímavé, že kdo neměl mapy.cz, nebyl tu Sierru schopný projít. Kdo je měl, tak vedl celou skupinu, protože ti na metr určí, kde jsi. Aplikace FarOut, podle které se to chodí normálně, ti to neřekne přesně.

A na co je tedy FarOut lepší?

Zase ti třeba řekne aktuální informace – jako jestli je v kešce voda, seznam trail angelů, když je třeba někde chřestýš atp. – může tam totiž zapisovat aktuální informace každý!

Pokračování níže.