"V Indian Creeku nie je nič. Dá sa iba liezť!". S horským vůdcem v divoké prérii

Pěkné spáry nenajdete všude. V Indian Creek si jich ale užijete na jistotu a dosyta! I když si tam nekoupíte ani nanuk, o kvalitní lezecký materiál tam není nouze. Budete s sebou muset nést pár kilo železa, ale za tu námahu to rozhodně stojí. Horský vůdce UIAGM Robert Vrlák nám vyprávěl o tom, jak se dostal ke svému povolání i jaké to je vodit lidi po horách. A také o tom, jak se lezou spáry v Utahu!

Roberta Vrláka jsem poprvé viděla, když zrovna visel ve spáře. Sice to nebyla žádná epická skalní trhlina, ale umělý dřevěný trenažér, který se používá při soutěži Crack Machine. Nicméně epicky tam strčil do kapsy všechny mladší ročníky a skončil z desítek účastníků druhý, s obrovským náskokem. 

Robo je skvělý lezec i skialpinista. Má za sebou nespočet výprav včetně dvojnásobného výstupu na Denali (6190 m) na Aljašce nebo hodnotných lyžařských sjezdů, jako např. prvosjezd jižní stěny Demirkaziku (3756 m) v Turecku či slyžování jihovýchodní stěny Kazbeku (5033 m) v Gruzii. Je také držitelem mezinárodní kvalifikace horského vůdce UIAGM, kterou, jak se dozvíte, člověk nezíská vůbec lehko.

Je to zkrátka chlapík, který o horách už něco ví. Jaká byla jeho cesta k horám, k profesi horského vůdce a za lezením do Utahu? A jak se v Indian Creek leze? Odpovědi na vás čekají v obsáhlém rozhovoru.

Robo, jak ses dostal k horám? Máš je v krvi z rodiny, nebo sis k nim našel cestu sám?
Narodil jsem se ve velkém městě – v Bratislavě. Na základní škole, myslím, že to bylo v 7. třídě, přišel kamarád s nápadem: Co kdybychom se přihlásili do horolezeckého oddílu? Jeho trenér z předchozího kroužku otevíral nový oddíl pro mládež. Tak jsme to šli zkusit a v podstatě mi to zůstalo až dodnes. Začali jsme v horolezeckém oddílu mládeže, který se tehdy jmenoval HDM JAMES Bratislava. Z rodiny tam nebyl v podstatě vliv žádný, protože se nikdo z nich horám nevěnuje tak, jak jako já. Prostě to přišlo a já jsem se toho chytil. Nadšení vzplanulo a pořád hoří!

Takže stát se horským vůdcem nikdy nebylo tvým snem?
Ne, nikdy jsem nechtěl být ani instruktorem v JAMESu, ani horským vůdcem. Já jsem si vždycky chtěl spíš dělat svoje vlastní projekty. Ale tak nějak s věkem jsem si uvědomil, že práce, která mě živí, mě už tolik nebaví a že bych chtěl zkusit i něco jiného. A nejbližší mi bylo vůdcovství, protože horolezectví jsem se dlouhodobě věnoval. Takže jsem si řekl – no tak to zkusím, vždyť co, v nejhorším mě vyhodí. A ono to vyšlo!

Kvalifikaci mezinárodního vůdce má jen pár desítek lidí, jak na Slovensku, tak v Česku. Absolvovat kurz na vůdce UIAGM není jen tak. Jak takový kurz probíhá?
Celé to začíná už podáním žádosti. Součástí je totiž i seznam výstupů, které uchazeč absolvoval. V každé kategorii musíš splnit výstupy s určitou obtížností a délkou. Ty výstupy musí být skalní, letní, zimní, ledové i skialpinistické.

Tenhle seznam, asi za posledních 5 let, jsem si musel dát dohromady a pak jsem mohl jít k přijímacím zkouškám. Začínali jsme zimními, v Krkonoších, kde jsme dělali zkoušku z lyžování, ledového lezení, freeridingu a zimního parkuru. Letní přijímací zkoušky byly v Moravském krasu, kde jsme absolvovali klasické sportovní lezení i tradiční lezení. Zajímavostí bylo, že do České asociace horských vůdců přijali pouze mě, a ještě jednoho dalšího Slováka. Ostatní buďto odstoupili, nebo neprošli a podobně. No, dva Slováci, to je na otevření kurzu málo, takže jsme museli čekat pol roka na další přijímací zkoušky, než přijmou další lidi. Samotný kurz pak trval tři roky a obsahoval asi 15 jednotlivých „podkurzů“, které trvaly třeba týden, někdy i dva. Většina končila další zkouškou z teorie, praktického vůdcovství, zkouškou z rychlosti a podobně.

Na konci musíš složit ještě dvě velké závěrečné zkoušky – aspirantskou a závěrečnou. Závěrečná trvá 10 dní v kuse v oblasti Mount Blancu. Mezi těmito dvěma zkouškami si musí každý aspirant ještě splnit povinnou praxi. Já jsem měl odvedeno asi 60 reálných túr s reálnými klienty. Většinou těch prvních 10 túr je pod přímým dozorem a zbylé túry jsou pod nepřímým dohledem jiných vůdců nebo lektorů. A když tímhle vším projdeš, nevyhodí tě, přežiješ to a nenastanou žádné problémy, staneš se horským vůdcem! Dostaneš licenci, kterou si ale musíš pravidelně obnovovat. Každé dva roky je povinné přezkoušení, takže vzdělávání nikdy nekončí. Mně se podařilo stát se členem lektorského sboru NAHVSR.

Takže pro představu, kolik let ti trvalo tu kvalifikaci získat?
Reálně od začátku včetně podání žádosti a čekání na další přijímací zkoušky to celé trvalo asi pět let.

A kolik to stálo?
Stálo mě to asi 15 tisíc eur. Dnes je to určitě více. Ale je velmi těžké kurz absolvovat při zaměstnání, až bych řekl nemožné. Zabere ti to strašně moc času. Plus při povinných praxích uchazeč pracuje za méně,tím pádem má snížený příjem, ale zároveň musí poměrně dost platit za samotné kurzy… Takže při zaměstnání se to vůbec nedá. Kvůli praxi jsi čistých cca 60 dní někde pryč, plus do toho ještě na všech těch kurzech, takže reálně jsi měsíce pryč. To tě v každém zaměstnání vyhodí.

Existuje mezi vůdci nějaká rivalita? Pociťuješ něco takového, nebo naopak všichni držíte spolu a vládne mezi vámi přátelská atmosféra?
Vůbec ne, žádná rivalita mezi námi není. Aktuálně je po této službě obrovská poptávka, strašně moc lidí chce chodit po horách. Naopak, pomáháme si, túry a klienty si mezi sebou předáváme a snažíme se navzájem si pomoci, jak to jen jde. Jsme komerční subjekty, takže ano, vždy by tam něco takového mohlo vzniknout, ale vzhledem k charakteru dnešního trhu se to neděje, protože té práce je mnohem více, než jsme schopni zvládnout.

Kolik výstupů a túr zhruba za rok s klienty absolvuješ?
Myslím, že je to kolem 120 dní, nebo 150, nemám to přesně spočítané. Ale za léto je to kolem 60-70 dní, a za zimu přibližně to samé. Já se ale neživím vůdcovstvím úplně na sto procent, pořád mám i svou malou firmu, která pracuje v oblasti online marketingu. Ti, kteří se živí jen voděním, můžou nachodit klidně i 200–250 dní, ale to už je opravdu hodně.

Jak to zvládáš fyzicky? Chodíš ještě třeba trénovat na stěnu sám pro sebe?
Ano, chodím trénovat na stěnu i na boulderovku. Ale vždy je to během sezóny trochu problém. Na začátku mám obrovský drive, snažím se dodržovat stanovený trénink, ale ke konci sezóny, když energie opadne, prostě chodím jen tolik, kolik zvládnu. Všechno zkombinovat je aktuálně opravdu hodně náročné.

Myslela jsem, že by ti mohlo stačit, že toho tolik nalezeš s klienty…
Zátěž s klienty je jiná. Je většinou hlavně na nohy, protože toho s lidmi hodně nachodíš. A když už lezeš, tak v nízkém stupni obtížnosti, takže horní část těla moc nepracuje. Vůbec se to ani nepřibližuje nějakému sportovnímu lezení.

Do jaké obtížnosti vodíš? Trojkové, čtyřkové lezení, nebo i výš?
Měl jsem pár klientů, se kterými jsme se pohybovali až v sedmičce, osm mínusce, podle stupnice UIAA. Ale většinou se to pohybuje kolem dvojky, trojky. Lehký, horský terén. Kdo už se chce pohybovat ve vyšších stupních, má obvykle parťáka a nejde s vůdcem. Pokud už někdo chce lézt těžší věci, jsou to lidé, kteří už mají něco odlezeno a z nějakého důvodu nemají parťáka. Ale takových lidí je opravdu málo.

Vybíráš si klienty? Ptáš se jich dopředu, co už mají za sebou, nebo jak tohle probíhá? Nedovedu si představit jít do náročného horského terénu s někým, koho vůbec neznám a nevím, jak v horách funguje.
Probíhá to tak, že klient většinou přichází přes mou webovou stránku, na které se snažím, aby bylo jasně napsáno, co by měl klient splňovat. Jaké zdravotní problémy by určitě neměl mít atd. Ale samozřejmě, ne každý si to přečte. Já se na to ptám i později, ať už během telefonátu, když dolaďujeme detaily, nebo hned při setkání. Hodně se dá odhadnout už z prvního pohledu na člověka, z prvního pohybu – i když ještě jdeme jen po chodníku.

Samozřejmě některé věci se ukážou až v těžším terénu. Klient ti může lhát, napovídat co všechno vylezl a pak se ukáže, že je slabý nebo že zamlčel třeba nějakou chorobu. Ale právě ty víceleté zkušenosti vůdce tě naučí, na co se hned při prvním pohledu zaměřit a jaké signály sledovat, aby se odhalil případný problém. Ale nejsem jasnovidec, do toho člověka nevidím. Pokud se problém projeví až v daném momentě, a člověk se ti třeba začne hroutit, v tu chvíli musím začít fungovat víc jako psycholog. Záleží, jaký je původ toho problému. Naštěstí se mi všechny takové situace zatím vždy podařilo zvládnout bez větších potíží.

Takže vrtulník ti pro klienta ještě nikdy neletěl?
Neletěl, ale... Bylo to blízko, ano. Zažil jsem s klientem třeba vykloubené rameno, ale naštěstí jsme byli velmi blízko lanovky. Tehdy kvůli podmínkách ani vrtulník letět nemohl, takže jsme ho k té lanovce museli doslova dotáhnout. Ostatní situace, které jsem musel řešit, byly spíš v rovině nějaké psychologické pomoci, kdy jsem klienta musel slovně podpořit, uklidňovat ho a mluvit s ním, držet jeho pozornost a podobně.

Při túrách na lyžích jsem zažil dvě zlomeniny, ale zvládli jsme to zase bez vrtulníku, opět se totiž nedalo létat. To jsou situace, se kterými se člověk dříve nebo později setká, pokud se takhle hodně pohybuje v horách. Nedá se tomu vyhnout. Je to součást toho být horský vůdce. Musíš umět tyto situace nějak vyřešit.

Dívala jsem se na tvoje stránky a zaujalo mě, že vedeš maximálně dva lidi. Proč to tak je? Je to třeba na skialpech jinak?
Záleží na výstupu. Skalní výstupy jsou limitovány na dvě osoby. Jsou i výjimky na tři osoby, jako je například normálka na Gerlach, nebo na Vysokou, na Bradavici a podobně. Za jistých podmínek se dá například i na Grossglockner vést tři lidi, ale když se podmínky změní, tak už ne. Ale drtivá většina výstupů je jen pro dva. Pár kopců a cest je limitováno dokonce na jednu osobu, například Matterhorn nebo některé výstupy na Mont Blanc. To proto, aby vůdce dokázal klienty efektivně jistit, ať už současně na krátkém laně nebo metodou štand – štand a zachovala se vždy nějaká rozumná míra bezpečnosti.

Při skialpových túrách se obecně doporučuje pravidlo šesti klientů. Opět se to může lišit podle oblasti, klidně i podle státu. Obtížnost skialpové túry stoupá hlavně se sklonem, což je nejdůležitější parametr. S rostoucí obtížností túry pak klesá počet klientů. Existuje na to dokonce i stupnice, která ty skialpové túry hodnotí.

Když za tebou přijde klient, že si vybral nějaký výstup třeba v Americe, kde jsi nikdy nebyl, jdeš do toho i „naslepo“, nebo vodíš jenom v místech, kde už jsi ty sám byl?
Vedu i takové túry. My tomu říkáme on-sight, tak jako se tomu říká při lezení. Je důležité klientovi předem sdělit, že jsem na tom místě nikdy nebyl, ale ano, jsem ochotný si to nastudovat a jít do toho s ním. Běžně to dělají všichni, protože není v našich silách být všude na planetě. Je to ale samozřejmě náročnější o to, že si musím všechno nastudovat a poptat se jiných vůdců. Od nich dostávám ty nejlepší informace. Ať už je to o způsobech dopravy, ubytování, přímo o výstupu nebo o trase, či kdy je dobrá sezóna a jestli jsou tam dobré podmínky nebo ne.

Konkrétně Amerika je velký problém, protože tam platí, co se vůdcovství týče, velká omezení. V Alpách je to výrazně jednodušší.

Pokračování níže...