Jeden z nejtěžších závodů na světě: Red Bull X-Alps. Rozhovor s českým závodníkem Ondřejem Procházkou

Rozhovor s Ondřejem Procházkou

Naše povídání s Ondrou proběhlo těsně před startem závodu. Již za pár dní, si Ondra bohužel vyzkoušel, jak tvrdý závod umí být. Na začátku kvůli komplikacím zůstal pozadu, což ale dokázal následující den zvrátit a posunout se o čtyři pozice v poli dopředu. Zdánlivě tak Ondrovi nic nehrozilo. Ale po neuvěřitelném nočním souboji, kdy se jeho tři hlavní soupeři rozhodli využit tzv. Night Pass (jednou za závod mohou závodníci vynechat odpočinek a pokračovat i přes noc pěšky dál po trase) a pod rouškou tmy ho předběhli. Tím se Ondra i přes boj do poslední vteřiny dostal opět na konec listiny a byl eliminován jako první, i přes jeho původní náskok asi 50 km od posledního soutěžícího, Jumninga Songa. 

Navzdory tomu, že již dál v soutěži oficiálně nepokračuje, považujeme rozhovor s Ondrou za velice cenný, protože můžeme nahlédnout pod pokličku tohoto speciálního závodu a vidět co všechno obnáší. Věříme, že zkušenosti z letoška zúročí příště! 😊

Chystáš se na jeden z nejtěžších závodů na světě. Jak vypadá tvůj běžný tréninkový den? Kolik toho nalétáš/naběháš?

Podstata závodu X-Alps je přelet přes Alpy, kdy se závodníci můžou pohybovat jen chůzí/během a letem na paraglidu. Hlavní doménou tréningu je tedy hiking a letání v horách. Můj tréninkový den většinou sestává z jednoho až dvou „hiků“ – výstupů na startovací místo. Typicky trénink obsahuje jeden až dva tisíce výškových metrů výstupu, pět až patnáct kilometrů vzdálenosti a okolo pěti až sedmi letových hodin. Pokud člověk musí během letu kvůli podmínkám po třeba čtyřech hodinách přistát, přichází na řadu druhý výšlap, aby bylo možné opět odstartovat.

Takže se soustředíš spíš na létání?

Jde hlavně o to, eliminovat při závodě co nejvíc chůzi na rovině (= asfaltu). Chůze je strašně zdlouhavá, není úplně optimální ani ze zdravotního pohledu. Během letu se člověk pohybuje rychlostí mezi 15–30 km/h v přímém směru. Úplně nejpomalejší lety, kdy člověk musí hodně bojovat a letí proti větru, se letí okolo 10–15 km/h vzdušnou čarou. Při chůzi se ale pohybujeme pod 5 km/h. Prostě čím více se letí a čím méně se chodí, tím rychleji člověk překoná trasu. Podle toho vypadá i trénink. Jde hlavně o to, aby člověk dokázal co nejoptimálněji využít letové podmínky.

Nejlepší taktika je tedy létat i za špatných podmínek?

Je neuvěřitelné, kolik člověk může za jeden let uletět i ve velmi špatných podmínkách. Někteří atleti v takové situaci volí taktiku zůstat na co nejpřímější cestě v údolích a ujdou pěšky třeba šedesát kilometrů. Někdo jiný ale raději zkusí opakovaně někam vyšlápnout a na padáku doklouznout. Udělá 4–5 výšlapů, možná se dostane na 4000–5000 výškových metrů za jeden den, ale překoná 60 km vzdušnou čarou, zatímco 60 km chůzí po silnici se rovná třeba 30 km vzdušnou čarou. Volba správné strategie je prostě klíčem k úspěchu.

Kdy jsi se začal připravovat?

Připravoval jsem se na tenhle závod léta. Třikrát jsem Red Bull X-Alps absolvoval z pozice člena podpůrného týmu, kde jsem chodil a nosil věci italskému atletovi Aranovi Durogatimu, také ze stáje Salewa. Trvalo mi rok, než jsem se dostal do selekce závodníků, je to velmi náročné. Od doby, kdy byla jasná nominace a ohlásili mě jako závodníka, se připravuji ještě víc. Hlavní část přípravy začala v dubnu – asi dva a půl měsíce létání v Alpách vlastně přímo na trase. Jsem strašně šťastný, že se mi podařilo nalétat tolik hodin, navzdory tomu, že počasí nebylo úplně optimální.

Paraglidistů jsou spousty. Jak se stalo, že jsi se vypracoval až mezi elitních třicet závodníků, kteří na tenhle závod byli vybráni? Plánoval jsi to?

V mé sportovní kariéře jsem nikdy neaspiroval na to stát se nejlepším. Spíš jsem miloval to, co dělám – miloval jsem sport, který dělám.

Můj sportovní vývoj se nastartoval tím, že jsem začal létat akrobacii. A to z toho důvodu, abych se naučil létat bezpečněji. Akrobacie je v považována za něco nebezpečného, ale je to paradoxně způsob, jak člověk může získat lepší cit a zkušenosti pro řízení paraglidu. Akrobacie mě začala tak moc bavit, že jsem se postupně stal závodníkem a začal vyhrávat závody. Ačkoli ani nejsem soutěživý typ. Mamka se diví, že vůbec závodím, protože mě zná. Já si totiž třeba rád zahraji šachy, ale ne proto, abych vyhrál, ale spíš proto, abych si zahrál šachy. Závodění v paraglidingu je tedy takový neplánovaný zvrat.

Neplánovaný zvrat? Dokážeš to přesněji popsat?

Od nějakých pěti let jsem seděl u počítače. Počítač byl pro mě neuvěřitelná závislost a zajímavost. Od jedenácti jsem administroval webové portály a budoval webové stránky a také jsem studoval informatiku. Ale díky těmto sedavým koníčkům u mě nedocházelo zrovna k perfektnímu fyziologickému vývoji a řekl bych, že to byl největší „push“ k tomu, jak se dostat k nějaké činnosti, která bude mimo počítač. Dodělal jsem magistra a měl jsem začít budovat kariéru. Zrovna v tomhle momentě jsem se ale v paraglidingu zlepšoval, a tak jsem zůstal na volné noze. Viděl jsem totiž, že to, co jsem nejvíc miloval, mi zároveň ubližovalo na zdraví.

Když mi bylo kolem dvaceti, udělal jsem velké změny směrem k zdravé výživě a k pohybu. Zjistil jsem, že díky sportu mohu být více v přírodě. Díky tomu jsem objevil disciplínu Hike & Fly, ve které jsem našel radost. Pohyb jsem potřeboval pro život a zdraví, ale hlavním cílem bylo si jít zalétat. 

V roce 2013 mě oslovila Renata a Aaron, že potřebují dalšího supportera na Red Bull X-Alps. Tak jsem se dostal do závodu. Aaronovi jsem pak supportoval ještě třikrát, i v Pyrenejích. Logicky jsem dostal chuť sám i závodit, a navíc s nejlepšími závodníky na světě. V roce 2015 jsem uskutečnil i vlastní přelet přes Alpy, protože to byl můj sen.

Na co se na závodě nejvíc těšíš a z čeho máš naopak největší obavy?

Myslím, že se těším relativně na všechno. Závod má samozřejmě řadu těžkých částí. Pokud se nevydaří počasí, tak je to velké utrpení. Člověk je hodně často na silnici, ale je to stejné pro všechny. Těším se na všechny ty chvíle nahoru a dolů. Můj hlavní cíl je závod zvládnout psychicky. V klidu, bez stresu, nekontrolovat příliš, kde je kdo, protože je to taková horská dráha. Kolikrát je závodník na čele a během jednoho dne se propadne do poloviny pole, protože udělá jednu malou chybičku. Člověk se musí soustředit a brát závod jako kdyby byl na trase sám. Když udělá chybu, tak se z ní poučit, ale taky si z toho nic nedělat. Chyby se stávají, nejsme roboti, jsme lidé.

Dokážeš říct, jaký podíl energie člověk vydá na létání v poměru s výstupem? I když se „vezeš“, vydržet dlouhé hodiny ve vzduchu nemůže být žádný med.

Určitě zásadní je dobré rozdělení energie mezi chůzí, výšlapy a létáním. Létání není těžký fyzický pohyb, ale je to velmi náročná mentální činnost. Je to taky jeden z důvodů, proč jsem zmínil, že je velmi důležité co nejméně chodit a co nejvíc létat. Pokud se člověk jeden den „utaví“ nebo během rána zbytečně vynaloží energii na přesun o 10–20 km, tak ta fyzická ztráta se projeví v možnostech správně zaletět delší trasu a být fresh v rozhodování, co udělat dál. Za letu člověk musí udělat strašně moc malých rozhodnutí. Směr vypadá jednoduše, ale může se letět přes různé hřebeny. V každý moment se směr může změnit, protože záleží, kde zrovna je sluníčko, kde je stín, kde se objevují mraky. Čím víc energie člověk vynaloží pochodem, tím větší je pravděpodobnost, že udělá chybu.

Například jedna malá chyba v letu znamená asi 5–10 km zpoždění, zatímco jedna velká chyba i 40–50 km zpoždění. To je jeden den chůze. Takže se člověk musí snažit (pokud je dobré letové počasí) být cca v 10 hodin ráno na správném místě a odstartovat, aby toho ulétl co nejvíc. Poslední přistání je podle pravidel v 21 h. večer, takže se může letět klidně i 10 hodin. To se ale povede jen, když jsou úplně optimální podmínky. Během pěti, deseti hodin letu člověk absolvuje hodně výškového převýšení nahoru a dolů, což se na finální únavě dost podepisuje. Zvlášť, když se létá ve výškách kolem čtyř tisíc výškových metrů nad mořem. Byť létání nevypadá jako fyzický sport, únava po desetihodinovém letu je velká. Vpředu pole jsou však většinou závodníci, kteří méně chodí a více létají. A tímto stylem chci pojmout závod i já.

A jak se třeba řeší potřeba na záchod?

Co se týče hydratace, a i s ní spojeného chození na záchod, tak samozřejmě během letu se musí čůrat. Na to používáme speciální kondomy, které umožňují jít na záchod za letu. Já ale moc nejsem jejich fanoušek. Většinu mé letecké kariéry čůrám za letu bez kondomů, ale není to moc příjemné a není to jednoduché. Na závod jsem si krabici kondomů objednal a budu určitě využívat tuhle možnost – hlavně ve dnech, kdy bude jasné, že lety budou dlouhé.

Když pomineme všechen atletický aspekt závodu, čeká na vás ještě další výzva, a tou jsou samotné hory.  Jak zvládáš nebezpečí, která hory přinášejí (laviny, exponovaná místa, vítr, déšť, zima)?

V tuhle chvíli máme v Alpách relativně hodně sněhu. Ale tak jako tak, přechody po ledovcích jsou velice nepravděpodobné. Většinou je nutné přejít přes ledovec jednou, dvakrát za závod, pokud vůbec. Opět jsme u toho – klíč je prostě co nejvíc létat a tyhle místa přeletět. Startuje se většinou pod sněhovou hranicí, která je teď okolo 2500, až skoro 2800 m n. m., na jižních svazích výš. Každopádně, pokud je sněhu tolik jako teď, tak tahle exponovaná místa nepřekonáváme chozením. Navíc v závodě platí velice přísná pravidla – člověk musí mít oficiálního průvodce, lavinové vybavení, pípák a tak dále.

Jak si vybíráš startovní pozici pro vzlétnutí? Jsou v závodě předem dané, nebo každý volí své místo, ze kterého vzlétne? Máš je dopředu vybrané?

Výběr startovačky, to je strategická věc. Startovací pozice nejsou dané, protože kdyby byly, bylo by to dost limitující. Jediné místo, kde člověk nemůže odstartovat, kde chce, je Německo. Je to tam nelegální. My ale moc času v Německu nestrávíme.

Startovačku člověk vybírá pocitem a pohledem na satelitní snímek. Existují aplikace, které můžou pomoct, ale je to spíš o citu. Logicky člověk hledá start nejblíž místa, kde zrovna je. Musí mít správnou expozici vůči sluníčku. Dlouhý let zajistí hlavně západní nasvícené žebro. Takže je to relativně dané a člověk musí jenom zjistit, jestli je to vůbec odstartovatelné. Terén často není úplně optimální a musí se odstartovat v technicky náročných podmínkách. Ne vždy je nahoře „travička“, ne vždy má kopec optimální sklon. Výběr startoviště a technické schopnosti odstartovat kdekoliv, to je často rozhodující rozdíl mezi závodníky.

Z třiceti závodníků se do cíle většinou dostane jen hrstka. Jaké máš ambice? Máš nějakou taktiku?

Největší cíl je dostat se do finiše, to je cíl asi většiny závodníků. Ohledně taktiky – pokud se člověk soustředí na závod, tak nejlepší výsledek přichází, když nastane synergie s počasím a s tělem. Když tělo spolupracuje. Takže bych se strašně rád dostal do finiše, to samo sebou už je obrovský úspěch pro většinu závodníků a takový je můj hlavní cíl.

Kdo je tvůj „supporter“ na trati? V čem všem na něj spoléháš? Co všechno má na starosti? Čím doplňuješ na trati energii?

Support je klíčová postava v závodě, protože zajišťuje posun vozidla, potravu, vodu i náhradní oblečení během dne. Mám jednoho hlavního supportera, ale v týmu je nás víc. Před deseti roky se týmy začaly rozrůstat. Původně byl povolen jen jeden supporter, ale posledních pět let kolikrát týmy čítají i šest aut. To my mít nebudeme, volím zlatou střední cestu, dvě auta, tři supporteři plus já. Pojede se mnou jeden fyzioterapeut a dva řidiči, aby se střídali při výšlapech, protože je potřeba přenést jídlo a zbytek věcí tam, kam doletím. Budeme mít jedno elektrické kolo a jedno normální. Na týmu stojí celý závod.

Na trati budu spoléhat na jídla od Adventure Menu a na domácí kuchyň, kterou bude dělat můj hlavní supporter Fabrizio. Předal jsem mu všechny své recepty, které normálně používám, aby jídlo bylo co nejpodobnější tomu, jak se stravuji normálně. Budou to kašovitější, hydratovanější věci, aby doplňování tekutin nepřicházelo jen z vody a jonťáků, ale i z jídla.

Co vybavení? Musí být náročné být připraven jak na sníh, tak na vysoké teploty, a ještě nést celou paraglidovou výbavu. Kolik kilo neseš na zádech? 

Co se týče vybavení, nesu okolo deseti kilogramů. Není toho tolik. Máme povinnou výbavu, což je padákový kluzák, sedačka, záložní padák, helma, sedák s bezpečnostním vybavením a takový speciální Race arm triko. A samozřejmě batoh a dvě trekovací zařízení. Jedno je Garmin InReach, které zajišťuje bezpečnost, pak live tracking zařízení, což je mobilní telefon CAD. A ještě povinná světlice se dvěma náboji.

Princip logistiky je v tom, že zbytek věcí, jako je oblečení na výměnu po výšlapu nebo další speciální zařízení, které člověk potřebuje za letu, pomáhá vynést nahoru support. Nemusím proto na zádech mít všechno. Ve všech tréninkových dnech v posledních dvou měsících jsem neměl svého šerpu a vše si nosil sám – to bylo kolem 15 kilo. Během závodu to bude ale těch deset.

Závod většinou končí přistáním na malou plochu do jezera. Máš připravený akrobatický kousek, kterým na ní přistaneš? 😊

Na finální přistání na pontonu v Zell am See ještě nemám žádný plán. Nechám to vždycky na poslední chvíli tak, jak jsem většinou létal v akrobatických závodech – takzvaný freestyle, kdy prvky volím a spojuji až během momentu, kdy letím. Dostat se do Zell am See je ale dlouhá cesta, takže nebudu dělat velké plány na přistání a až tam budu, tak třeba něco hezkého vymyslím.

Řekni nám ještě něco o sobě. Kde žiješ? Máš rodinu? Oblíbené místo, kde létáš?

Většinu roku trávím na Kanárských ostrovech, kde bydlím s rodinou na malém ostrově, který se jmenuje El Hierro. Je to nejmenší ze sedmi Kanárských ostrovů, se sedmi tisíci obyvateli. Je tu všechno pohromadě, voda i hory. Můžu tu létat 300 dní v roce. Dříve jsem kvůli létání hodně cestoval, ale aktuálně se snažím žít ekologicky, s co nejmenší ekologickou stopou. A tak je tenhle ostrov ideální – mám všechno kousek od sebe. Nejvyšší hora je jako Sněžka, téměř 1502 metrů nad mořem, jsou tu prudké útesy a je to v podstatě takový ráj paraglidingu.

Oblíbených míst na létání, těch mám řadu. Alpy jsou určitě jedním z nich. Do budoucna bych rád létal taky trochu v Himalájích, v Pakistánu a tak. Ale ještě čekám, až mi trošku vyroste dcerka, než se dostanu zpátky k cestování. Snažím se najít takovou zlatou střední cestu, objevovat ještě nová místa na létání, ale nedělat to s tak extrémním ekologickým zásahem do přírody.